Zklamaná

Vím, že je naivní věřit v lidskou dobrotu a čisté úmysly. Ale stejně v tom neustále pokračuju. Kopance tvrdé reality jsou pak časné a bolestné. Já prostě furt dufám, že když já se chovám k ostatním slušně, budou rádi a bude jim pak blbé se k jiným chovat jako prasata. Ale stejně každý myslí akorát na sebe a jako "přátelé" se jen tváří.
Mám přátele, opravdové přátele, a když se s nimi potkám po týdnu, po roce, po letech, je to jako včera. A tihle lidé, když se mě zeptají jak se mám, tak je to skutečně zajímá.