Den 449.

Konečně úplně vystěhováno, opucováno a nakoupeno na malování. A malování stropu.

Den 448.

Dneska končil první turnus příměstského tábora, takže jsem byla v práci.

---Malujeme=jsme bez internetu----Den 477.

Malí dnes zahájili více než týdenní pobyt v Opavce u babičky..Tak jsem zvědavá jak to zvládnou.

Den 446.

Dopoledne v Kolečku. Když mám službu, tak zásadně prší, takže děcek vždy přijde plno. Dnes 12 a k tomu naši zázraci. No ve 12 jsem toho měla tak akorát. Odpoledne jsme seděli doma, leje, tak jsme přebírali hračky a pokračovali z přípravou na malování. Zítra večer vezeme bobany na týden do Opavy- poprvé, tak jsem zvědavá jak to zmáknout.
 Původně jsem myslela že půjdu spát brzo, ale nakonec jsem po jedenácté dotvořila tohle..

Den 445.

Dnes jsem měla většinu dne ze sebe opravdu dobrý pocit. Pustila jsem se pomalu do přesunu věcí z pokojíčku, který budeme asi o víkendu malovat. To znamenalo, -vyskládat ze skříní, skřín přesunout a naskládat. Sundat z poliček desítky věciček a hraček a NĚKAM je umístit.

Fakt jsem si připadala dobře. Co bylo o poznání horší byly aktivity odbojové skupiny M+M. V šest před příchodem tatínka to dopadlo tak že jsem seděla v pokojíku na zemi a brečela. Přemohl mě pocit absolutní rodičovské nefukčnosti a výchovné marnosti. Já se tak snažím být klidná a důsledně trvat na požadovaných úkonech. Fakt mi ale chybí trpělivost, když klidným hlasem zopakuju 18krát "Majdo obleč si ty tepláky" a ona sedí, čučí, případně se na mě přidrzle usměje. No a malý? "Maty neskáákej z toho okna na postel"- xx-krát-( variace-Maty slez z toho okna pomalu, maminka nechce aby sis ublížil...) a reakce?- rozhlídne se, Majdu ubezpečí, že skočí, podívá se na mě a hup. A když jsem ho za to plácla tak, Majdule konstatovala- Maminka je zlobivá, dala ti na dupku!
No a tohle se děje v různých variacích mnohokrát denně. Fakt nevím, co mám dělat, jak reagovat----né proto, aby to bylo správně, ale prostě proto, abychom přežili. Všichni za fyzického a duševního zdraví :-(

Den 444.

Jak už jsem avizovala Matymu nateklo ouško a to tak že jsem mu ho musela přilepit náplastí k hlavě, protože se mu vahou ohýbalo dolů jak štěněti. Měl ho úplně rudé a jakoby plné vody, prostě jako obr puchýř.

Jinak jsem vzvládla poklidit pracovnu a komoru a začla uvažovat o realizaci šatny. V ložnici-pracoovně totiž asi už nikdy spát nebudeme a krámů máme až hrůza. A bude hůř.

Den 443.

Odpolední procházka pod Standl byla motivována jednoduchým heslem "Unavit děti!" Doma totiž řádili tak, že to bylo na hranici únosnosti a dost za hranicí bezpečnosti. No unavili jsme se samozřejmě především my, ale děcka se aspon kapku vyřádili. Nutno poznamenat, že při přechodu klád byl Matyášek mnohem šikovnější a odvážnější. Cestou jsme potkávali mnoho zákeřných kopepřiv a taky pokepřiv a Matyho napadla (jak se ukázalo až doma) i nějaký hmyzák zákeřák. Poštípal mu nohu a ouško, které mu později oteklo a zčervenalo jak Machovi blinkr z večerníčku...

Den 442.

Parádní oslavička 2. narozenin našich oblíbených dvojčátek Leničky a Tomáška.

No nic no...

Po roce a něco, kdy jsem zvládala psát každý den tady mám mezeru, kterou už nemám šanci dát do kupy. No nic no..Nechci se projektu vzdát, pomáhá mi nezapomenout, tak mezeru budu prostě ignorovat a pokračuju v krasojízdě :-)

Den 441.

Bobánkům jsou 3 roky a 5 měsíců.
Vyrazili jsme na Pustevny, protože maminka odmítla strávit další den povalováním doma. No a upřímně- nechtělo se mi v tom vedru ani žehlit a ani uklízet. Výlet fajný, Maty se zasekl jen na začátku aby jsme měli šanci se rozčílit, co kdyby jsme vyšli ze cviku že...

Den 4xx.

Výlet do Kopřivnice.

Jen tak....

našla jsem...


Pár let po svatbě jsem dosáhla mateřské a manželkovské dokonalosti, mýtu českých žen. Protože jsem se z té Země Dokonalosti vrátila při relativním duševním zdraví, mohu všem, kdož tam míří, poradit, jak se dostat zpět mezi šťastné nedokonalé.

Vstávala jsem tehdy denně mezi pátou a šestou ráno, kdy se budil syn. Odvedla jsem ho do kuchyně, aby nebudil tatínka. Vyčistili jsme si spolu zuby, a zatímco snídal, stihla jsem i rychlý make-up, takže jsem manžela uchránila pohledu na přirozenou zeleň svého nevyspalého obličeje.

Syn dostal kostky nebo pastelky, a protože do půl osmé, kdy vstával můj muž, bývalo dost času, stíhala jsem obvykle připravit pořádnou mužnou snídani s kávou, džusem, vajíčky naměkko a topinkou. Obměnou byly lívance, vrchovatě obložené chleby nebo domácí pomazánky. Budila jsem ho veleněžně, pomohla mu najít košile a ponožky, a když odcházel do práce, mávali jsme mu z okna.

Během dne jsem stihla všechno: - uklidit, nakoupit a připravit teplou večeři i s moučníkem. - Jít s malým na procházku, uplést svetr, natřít poličky, posekat zahradu. Byla jsem hodně pyšná na to, že když se vracel odpoledne domů, bylo všechno hotové, včetně vychlazeného piva v ledničce.

Z té doby si nepamatuji ani jednu manželskou hádku: - neutrácela jsem za zbytečnosti, nechodila odnikud pozdě, a pokud chtěl můj muž o něčem mluvit, trpělivě jsem poslouchala. - Vždycky bylo navařeno, postaráno, teplo, útulno. - Na nic si nemohl stěžovat – a taky si nestěžoval. „Tak co je dnes nového…“, ptával se a já pyšně oznamovala, že je všechno v nejlepším pořádku. Bylo, až na drobnosti. - Jeho někdejší vřelý polibek na přivítanou se nejprve změnil v lehký polibek na tvář, pak jen v symbolický polibek ve vzduchu a nakonec v přátelské poplácání na zádech. Takové, jakým se vítají chlapi, co jdou spolu na fotbal. - To už říkával: „nic nového, že…“ a obvykle šel rovnou k ledničce, kde ho s železnou pravidelností čekávala vychlazená desítka.

Naštěstí mi tehdy zbyli kamarádi. „Hele, jaký si myslíš, že je rozdíl mezi tou ledničkou a tebou?“ zeptal se mě jeden z nich. Telefonovala jsem mu v noci, téměř potají. „Lednička stojí každý den tam, kde to čekáš. Vždycky ti nabídne něco k jídlu, je tichá, na spotřebu nenáročná. Čistá, bílá, vkusná, ale těžko tomu říkat krásná. Už jsi viděla chlapa, co by vášnivě miloval ledničku? Všimne si jí, až když mu kompletně vyteče na podlahu. Ale to musí po tý louži uklouznout!“

Ten večer jsem vypila dvě vychlazené desítky a probudila se až v půl osmé. Nade mnou stál manžel v jedné ponožce a zmačkané košili. Zatímco na pravé ruce držel křičící dítě, v levé třímal suchý rohlík. Tvářil se překvapeně. Za pár měsíců mě už zase vřele líbal a ptal se, zdali jsem vařila, nebo má po cestě z práce něco koupit.

- Nebuďte vždycky tam, kde to ostatní čekají. - Buďte náročná na spotřebu. - Nabízejte jen tolik, co vám dávají, a pořádně hlučte, když je to potřeba. - A už vůbec se nebojte čas od času vytéct na podlahu. - Dodnes sice nevím proč, ale je jisté, že jen tak vás budou ti kolem milovat. Takový je zákon ledničky.

Den 439.

Dopoledne první výlet v sedačkách na kole. Jeli jsme do Skalice a odpoledne a večer Sweetsen fest.

Den 438.

Den 437.