Den 105. (359.)

Prší už asi 4 dny. Ani mě to moc netankuje, jsme stejně doma kvůli nemoci. Už je to přes dva měsíce co nemocujeme a musím přiznat, že už trpíme všichni. Chápu, že bobany doma už nebaví vůbec nic, ale moje studnice trpělivosti taky není bezedná. Jsem vyflusnutá, hlídání tak různě lepíme, a děcka vymýšlejí už opravdu jen lumpárny. Furt jsou v sobě, ječí nebo se řežou, Mates hračky akorát rozhazuje a Májua vydrží tak maximálně se mnou u vaření. Jinak bud mrčí, provokuje Matesa, nebo po mě šplhá. A samozřejmě mluví, a to celou dobu co je vzhůru.
Pracovní povinnosti mi pomalu přibývají a já k nim usedám v osm večer. Vím, že v budoucnu bude práce ještě daleko víc, ale až půjdou děcka aspon na to dopolko do školky, tak se mi fakt uleví. Hlavně psychicky.
 Dneska v šest přišel R. z práce a tak jsem vzala aspon Gerouše a šla jsem do obchodu pro pečivo. Bylo to očistné, vůbec mi nevadilo, že lije. Akorát jelito černé se málem utopilo. Zas skočila do řeky tm kde se pak nedá vylézt.
Radim toho má v práci taky nějak hodně, takže večer jsme rádi, že jsme rádi.
Ještě že mám toho chlupáče vrnícího, Merlinkoterapie je fajná :-)